Byl František chuligán?

Františkův odchod z občanské společnosti vypadá jako obdoba vzpoury dnešní mládeže proti generaci otců. Dnešní chuligáni si na něho dělají nárok a myslí si, že jsou oprávněni říkat: "Jen se podívejte na Františka, už tehdy byl jedním z nás! Proč vás tedy naše jednání tak zlobí?"

Je tento nárok správný? Byl František skutečně středověký chuligán, nebo je toto označení neslušné? Při pohledu z vnějšku je srovnání pochopitelné, ale v jednom bodě je mezi Františkem a chuligány propastný rozdíl.

Část dnešní mládeže si nechává růst dlouhé vlasy a chodí v roztrhaných šatech. Protestuje tím proti společnosti, která nabývá stále více bezduchých forem. Mladí lidé se v bezmocném hněvu vzpírají proti ztechnizovanému světu, v němž se mladý člověk v nejlepším případě cítí jako pouhé číslo. Plni vzteku by chamtivou průmyslovou společnost nejraději rozbili, ale nemají nejmenší představu o tom, co má nastoupit místo ní. Jsou plni nejasných, náhodně pochycených myšlenek, o kterých však nikdy vážně nepřemýšleli. Dnešní mládež je bezradná stejně jako její rodiče, kteří se na své děti dívají s ustrnutím a úzkostí. Mladí hledají nový domov a nevědí, kde ho najít. Proto se mnozí z nich oddávají drogám.

František naproti tomu věděl, co chce, a věděl to tak přesně, že ho nikdo nemohl zmást. V každém případě neměl nejmenší pochybnosti od chvíle, kdy k němu promluvil kříž a kdy vyslechl Ježíšovu řeč při rozeslání učedníků. Od tohoto okamžiku se František už nepotuloval bez cíle okolím Assisi; jeho domnělé chuligánství dostalo naprosto jiný smysl. Všechno se radikálně změnilo, protože teď měl František svůj úkol, vedle něhož se všechno ostatní zdálo malé a nicotné. Máme-li dostát svému úkolu, musíme znát cíl, jasný, zdůvodněný cíl, musíme znát také cestu, která k tomuto cíli vede, a konečně v sobě musíme cítit sílu k jeho dosažení. S nejasnými myšlenkami a neurčitými pocity ještě nikdo nic nedokázal.

Vážný zájem o Františka by mohl mladým lidem pomoci v jejich uvažování. Pak by už nemuseli cestovat do Indie a honit se za fatou morgánou. Na dosah ruky mají nadčasový vzor, který je možné přenést do dnešní doby. Vyžaduje to ovšem velké rozhodnutí, neboť přihlásit se k Františkovi není nic lehkého; nebylo to snadné tehdy, a tím méně dnes. Vždyť je s tím spojeno vrcholné nasazení sebe. Už jenom vyrovnat se osobně s Františkem není žádná kratochvíle, nýbrž dobrodružství na život a na smrt. Ale neodpovídají smělé činy nejhlubší touze mladých lidí všech dob?

Menší bratři

Netrvalo dlouho a vytvořila se skupina bratří. František sám to vyjádřil skromněji: "Bůh mi dal bratry."

První muž, který se k němu připojil, se jmenoval Bernardo z Quintavalle. Byl to bohatý pán, který prodal všechny své domy, výtěžek dal chudým a od té doby žil s Františkem. Brzy následoval druhý a třetí, takže skupina stále rostla.

Bratři stáli před různými otázkami. Společně uvažovali, zda mají bydlet mezi lidmi, nebo se uchýlit do samoty. František věděl, že je poslán získávat duše pro Boha a duchovně obnovit křesťanstvo. Protože se druhové od ostatních lidí odlišovali oděvem a způsobem života, budili dojem, že "jsou nějací lesní lidé". Nazývali je také "kajícníky z města Assisi". František je chtěl nazvat "řádem menších bratří', protože chtěli být malí, aby se nedomnívali, že se stanou něčím větším. Označení "menší bratři" tedy pochází od samotného Františka, který také jednou řekl svým průvodcům: "Mějte odvahu a radujte se v Pánu a nermuťte se proto, že je nás zdánlivě málo! A nesmí vás také lekat moje nebo vaše prostota; Bůh nám dá vyrůst v převeliký zástup, rozmnoží nás a rozšíří až na hranice země." Lidé na ně hleděli s údivem, jako by pocházeli z jiného století. František postavil bratřím před oči jasný cíl, přál si, aby v temnotě tohoto světa "zazářili jako vzor života". Když slyšel o velkých činech svatých bratří, kteří se vydali do světa, bylo mu pokaždé, jako by ho ovanula sladká vůně. Františkánská skupina bratří usilovala o nový způsob života. To byla jejich původní snaha. Františka nezajímala ani organizace ani nauka; své poslání viděl v uskutečňování života podle evangelia. Před tímto úkolem ustupovalo všechno ostatní do pozadí; v jeho očích byl důležitý pouze františkánský způsob života.

František od svých bratří žádal, aby ztělesňovali chudý život Krista. Myšlenka chudoby v sobě zahrnovala přísné odmítání peněz. Ve všech dobách bylo v penězích něco démonického a mamon byl protivníkem Boha; podle Ježíšových slov člověk nemůže sloužit zároveň Bohu a mamonu. František se chtěl peněz zbavit a pokusil se zlomit jejich moc novým způsobem života. "Pohrdal penězi tak silně, že se o ně staral stejně málo jako o prach.'' Odmítání peněz nebylo pouhým rozmarem, protože František znal rozhodující místo, v němž se mnozí křesťané nevyhnou pádu. V penězích se křižují cesty: křesťan bud zlomí sílu peněz, nebo se stane jeho obětí. František si vážil peněz jako oslího trusu; peníze a trus byla pro něho synonyma. Ostře pokáral jednoho bratra, který se peněz jenom dotkl, a uložil mu tvrdé pokání. Důsledně také odmítal pro sebe a své bratry veškerý majetek. Nechtěl vlastnit ani domy ani kláštery, chtěl žít se svými bratry jako poutník v cizí zemi a vydávat svědectví. Takovou důslednost nedokázal pochopit ani příznivě nakloněný biskup z Assisi. Ale František odpověděl: "Pane, kdybychom chtěli něco vlastnit, museli bychom mít také zbraně na svou obranu. Odtud vznikají spory a boje, které tak nejrůznějším způsobem znemožňují milovat Boha a bližní. Proto nechceme na světě vlastnit nic časného". Tento podivuhodný projev svědčí o nepřekonatelně jasném úsudku. Prostý člověk ostřím ducha pronikl problém, který mnozí intelektuálové v církvi a mimo ni nechtějí pochopit. František poznal souvislosti: peníze - majetek - zbraně - válka a vyvodil z toho nutný závěr. Křesťané nikdy ani vzdáleně nepřekonají válku, dokud tyto problémy nově nepromyslí ve františkánském světle.

Protože však člověk musí žít, František při svém odmítání peněz bratřím přikazoval, aby žebrali. Dnešní člověk vidí v žebrotě něco zneucťujícího; moderní stát se snaží odstranit žebráka ze světa. Pro Františka bylo žebrání aktem pokory. Později, zejména v současné době, stavějí mladí františkáni jako alternativu k žebrání práci. Ale pro Františka nebylo žebrání a práce v protikladu. Jeho bratři si velmi často vydělávali na živobytí i prací svých rukou, pomáhali rolníkům při žních. Františkánský člověk není zahaleč, ale ani se neostýchá, když nic nemá, prosit o almužnu, aby se cvičil v pokoře a aby dal bližním příležitost osvědčit dobročinnost.

Je velmi povznášející sledovat život prvních bratří. Nebyla ještě žádná organizace, všechno bylo bezprostřední život. Celano ve svém životopise vypráví, že bratřím nepřišlo na mysl diskutovat o příkazech a přímo se vrhali do jejich provedení. Poslušnost nepociťovali jako něco obtížného, co by se mělo raději nahradit právem na spolurozhodování, nýbrž prožívali ji jako velikou ctnost: "O ceně poslušnosti vím, že se člověk nepodrobuje druhému bez užitku." Beze slova poslechnout vyžaduje velké sebepřemáhání.

Jak probíhal život prvních bratří, o tom se dovíme ze zpráv mužů, kteří žili s Františkem. Nadpozemskou atmosférou je naplněna chvíle, kdy František a jeho bratři slavili v městě Greccio vánoce, postavili v lese jesle, aby mohli alespoň takto vidět Ježíška a prožívat nový Betlém. - Přitom bratři nebyli ve svém jednání odkázáni na vlastní nápady, neboť např. když onou krajinou projížděl císař Oto IV., František bratřím zakázal, aby se dívali na jeho nádheru. Jenom jeden bratr musel jít a císaři důrazně říci, že jeho sláva potrvá jen krátce. Tato předpověď se potom také splnila.

Tajemství prvních bratří naznačil sám František: "Začneme, milí bratři, sloužit Pánu, neboť dosud jsme neudělali téměř žádný pokrok." Záleží na touze začínat stále znovu a nikdy samolibě neodpočívat na dosaženém stupni. Proto se nad první dobou františkánského hnutí vznáší tak nepopsatelný jas.

Počet bratří neustále rostl, a proto jim František dal pravidla života. Při tom mu nebyla vzorem ani řehole sv. Benedikta ani řehole sv. Augustina, protože sledovaly jiný cíl. Podle vší pravděpodobnosti se jeho první, ztracená řehole skládala z několika za sebou seřazených vět Písma. Více František nepotřeboval. Časem byla nutná přesnější ustanovení, a proto byla postupně sepsána druhá a třetí řehole. František s nimi měl velké nesnáze. Je to pochopitelné, neboť skutečně křesťanský způsob života se nikdy nedá beze zbytku vyjádřit pravidly.

Přesto se žádné společenství nemůže obejít bez pravidel, protože by se snadno dostalo do nebezpečí, že se rozpadne. Už záhy se proti řeholi namítalo, že je pro své bezvýhradné požadavky příliš přísná a že ji všichni bratři nemohou splnit. František však nebyl ochoten měnit Kristova slova a jednou stroze prohlásil: "Kdo nechce zachovávat řeholi, ať z řádu odejde." Řeholí byla vlastně jeho osoba; pro všechny bratry mělo být závazné žít podle evangelia.

Došlo také k vytvoření druhého řádu, který sdružoval ženské členky, klarisky. Třetí řád byl určen pro lidi, kteří chtějí uskutečňovat ideál františkánské spirituality ve světě. Myšlenka třetího řádu pochází od Františka, který dobře chápal, že všichni lidé nemohou opustit svou domácnost a povolání. Bratry také napomínal, "že nemají nikoho soudit a že si také nemají dovolovat pohrdavý úsudek o lidech, kteří žijí v bohatství a nákladně a přepychově se oblékají."

V této souvislosti není možné vyprávět dějiny řádu, k tomu by bylo třeba zvláštní knihy. Podle Gemelliho jsou "dějiny františkánského řádu nekonečnou básní, k níž každé století připojilo svou strofu." Probíhaly jako každé dějiny ve vlnách: vzestupy se střídaly s poklesy a mezi nimi byla období bolestně stagnující.

Za Františkova života byl všeobecně znám Portugalec Antonín z Padovy. Poverello (italský přívlastek pro Františka) měl v úctě jeho mimořádnou učenost, protože byl také strhující kazatel. Kolem Antonína vyrostlo mnoho legend, které přispěly k tomu, že se stal jedním z nejlidovějších světců. Františkovou současnicí byla také Alžběta Durynská. Od jednoho z prvních bratří na německé půdě uslyšela o jeho následování Krista a s ženskou intuicí přijala tento cíl za svůj. Tato vznešená paní sestupovala ze svého knížecího sídla a navštěvovala chudé, a proto ji lze označit jako první terciářku v Německu.

Brzy po Františkově smrti otřásali základy řádu svou často neuváženou horlivostí bratři zvaní spirituálové. Pohnuté rozbroje protichůdných směrů uvnitř řádu uklidnil svou vyrovnanou bytostí Bonaventura, muž stejně učený jako pokorný. Bonaventura patří mezi světce; bez jeho zralé osobnosti by k naléhavě potřebnému uklidnění nedošlo. Na příkaz generální kapituly sepsal také řádem oficiální uznaný Františkův životopis, který po dlouhá staletí určoval světcův obraz.

Ve františkánském řádu vždy vyrůstaly veliké osobnosti. Uveďme alespoň několik jmen: Alexandr z Hale, Jan Duns Scotus, Roger Bacon, Raymundus Lullus a Berthold z Řezna. Františkánské společenství se projevilo jako přímo nevyčerpatelný zdroj. Během staletí si řád získal četné dějinné zásluhy; uveďme alespoň rozsáhlou misionářskou činnost, která zasluhuje dík a uznání světa.